Dobrý denChci Vám poděkovat, že jste navštívili můj blog. Možná to není blog v pravému smyslu slova. Nejde o blog, od kterého lze čekat komentáře k různým tématům a nebo o dnes hodně moderní deníček. Mám pouze touhu se s Vámi rozdělit o cestovatelské zážitky (nejen), prostřednictvím fotografií. Byla by škoda, kdybych si hezké obrázky nechal pouze pro sebe. Rád fotografuji, proto vznikla tato stránka. Budu potěšený, když se zde budete cítit příjemně a když se Vám mé příspěvky budou líbit. V pravé části obrazovky Vašeho monitoru najdete „OBSAH“ s nabídkou a pak stačí jenom kliknout na daný odkaz a už si nerušeně prohlížet fotky a jiný materiál. Pokud budete mít chuť mi něco napsat, můžete tak učinit v aplikaci „PŘIDEJ ZPRÁVU“ a nebo v „NÁVŠTĚVNÍ KNIZE“ zcela dole.
Děkuji Karel König
Jak se cestuje člověku na invalidním vozíku ..?
Hned na úvod musím zdůraznit, že zde nepíši žádnou příručku k cestování, ale půjde pouze o mé zkušenosti a pár menších rad. Já osobně jsem handicapovaný a tudíž se pohybuji výhradně na invalidním vozíku. Proto každou svou cestu vnímám po technické stránce jinak, než kdokoliv jiný. Než ten, kdo se může spolehnout na vlastní nohy. Mé cesty ve větší míře začínají na vlakovém nádraží a nebo na letišti. Autobus až na vyjímky pro delší cesty nevyužívám a nebo nebyl prozatím potřebný.
Mezi vlakem a letadlem z pohledu vozíčkáře není žádný rozdíl, oba tyto dopravní prostředky jsou bariérové. Do vlaku jsou minimálně schody a v letadle úzké uličky. Přes letištní rukáv, tedy z letištní haly není problém se s vozíkem přesunout až do prostoru letadla, ale první řadou sedaček končí přesun. Ale v obou případech existuje spolehlivé řešení, jak dostat člověka na vozíku do soupravy a stejně tak do kabiny.
V prvním případě je nutné se domluvit s dozorčím provozu (přednostou stanice), nejpozději dva dny před odjezdem, ohledně přisunutí mechanické plošiny, kterou už některé české nádraží mají ve své výbavě. Ale tady prosím pozor! Jedna věc je se s někým domluvit předem na přistavěné plošině a druhá je pak samotná realizace. Mám na mysli ochotu nádražního personálu. Již se mi stalo, že plošinu nepřipravili a byl jsem odkázán na pomoc spolucestujících, kteří mě donesli i s vozíkem až do kupé.
V pražském letišti Ruzyně a i jinde je to opačně, tam s ochotou nejsou na štíru. Pokud při odbavování kufru požádáte o asistenci a o lístek v přední řadě letadla, rádi vám vyhoví. Jestli že se stane, že je třeba vozíčkáře dostat hlouběji do kabiny, mají k dispozici pro přesun speciální kolečkové křeslo. Spíše než křeslo to připomíná stoličku, která má šířku užší, než jsou rozměry uličky v letadle. Popisovanou stoličku bych mohl ještě přirovnat k tomu „rudlu“, který filmaři použili k převozu kanibala ve filmu Mlčení jehňátek. Já jsem tento přesun odmítnul a jako vždy se na svých rukou přehoupnul z vozíku na zem a ze země na sedadlo. Ještě před vstupem do letadla se nikdy nezapomenu dotknout pláště letadla pro štěstí, aby nás spolehlivě odneslo do cíle, aniž by se nám něco zlého stalo. V letadle nepřichází v úvahu návštěva toalety na vozíku. Brání tomu úzká ulička a rozměry prostoru na WC. Je milé, že se palubní personál hezky stará o cestující a stejně tak, že už na přistávacím letišti čeká někdo, kdo vám asistuje až k pasové kontrole. Když jsem letěl poprvé letadlem, bál jsem se, že mi vozík zapomenou naložit do zavazadlového prostoru a nebo, že mi ho poničí, ale nikdy se nic takového nestalo. Také jsem se bál, co se bude dít, pokud přistaneme na letišti, kde ještě nemají rukávy pro výstup z letadla do letištní haly. Měl jsem hrůzu z příkrých schodů. V Egyptě v Hurghadě nastala chvíle, které jsem se obával, ale zbytečně. K letadlu přistavili něco jako skříňovou Avii. Skříň na podvozku se začala pomocí velikých rozevíracích nůžek zvedat vzhůru ke vchodu letadla a pak se připojila. Už na vozíku jsem přejel z kabiny do skříně, ta se spustila opět na podvozek Avie a rozjela se směrem k letištní hale.
Ve vlaku se s vozíkem lze volně pohybovat, ale s šířkou kol vozíku do 60 cm, což je standardní šířka dveří. Lidé s nadváhou potřebuji širší vozíky, ti se už nemohou volně pohybovat po vagónu a to samé platí pro tzv. elektrické vozíky (s elektro poháněcími motůrky). Ve vnitrostátní vlakové dopravě České dráhy připojují k soupravám speciální vagóny pro kočárky a vozíčkáře, kde mohou cestovat lidé s většími vozíky. Bohužel tento vagón není samozřejmostí, je k dispozici pro cestování v ČR u vybraných linek. V tomto vagónu je bezbariérový záchod.
Zvláštností našich nádraží je (ne)dostupnost na perón. Nikdy by jste neuvěřili, jakým způsobem vás nádražní personál dovede a kudy k přistavenému vlaku. Hlavní nádraží v Praze, snad každý kdo jezdí vlakem ho zná. Před vchodem do nádraží jsou cca 4 schody. Ve vstupní hale musíte dojít k úschovně kufrů a požádat o výtah. Zdá se to jednoduché, ale není tomu tak. Přijde si pro vás zřízenec a vede vás dlouhou chodbou k prvnímu výtahu, myslím že rok výroby 1896. Rychlostí 1 cm za 30 sekund vás vyveze do stejně dlouhé a špinavé chodby, kde na konci dojdete opět k výtahu stejného typu, jako byl první a tím se dopravíte na perón. Ani tady nekončí cesta k vytouženému vlaku. Ještě vás čeká turistika přes koleje na ten správný perón. Jestli-že si dva dny před cestou objednáte plošinu, přivezou k vlaku ohromné kovové monstrum s velikou klikou. Údajně toto primitivní zařízení má pořizovací cenu jednoho miliónu korun, protože je to dovoz z Německa a jde o speciální zakázku. K dnešnímu datu ho má jen několik nádraží v České republice. Máte tedy velikou pravděpodobnost, že tam kam jedete, nebudou s plošinou nejspíš na vás čekat. Už mě museli na nejmenovaném nádraží vytahovat 4 chlapi z vagónu a to dohromady s elektrickým vozíkem jsem mohl vážit kolem 150 kg.
Odlišné je to v novém Pendolínu. Pro začátek musím na to to téma vyjádřit zklamání nad tím, že i tyto soupravy nemají hydraulické plošiny, ale velikou pochvalu musím vyjádřit za obrovský prostor ve vagónech. Stejně tak je zde veliký prostor v bezbariérovém WC. Když jsem u toalet, musím si povzdychnout. Je škoda, že České dráhy využívají i lidé, kteří nemají hygienické návyky. Z Prahy do Vídně nás jelo v jednom vagónu tolik lidí, kolik napočítáte prstů na jedné ruce a přesto všechno před Vídní byla toaleta nepoužitelná. Čistota byla ta tam, jako by přes záchod přešlo 100 opic.
Další mojí radou pro cestující na vozíku je, vždycky před cestou vlakem zavolejte do cílové stanice a zjistíte si, jestli bude pro vás výstup na refýž a výstup z nádraží bezproblémový. Mám na mysli nádraží v menších městech, kde je třeba ze střední koleje přejít do nádražní haly přes lávku. Přes koleje, jenž nejsou zasazené do betonového chodníčku se z vozíkem bez pomoci nedostanete. A na těchto nádražích není téměř žádný personál, když nepočítám výpravčího a možná schovaného přednostu stanice v kanceláři. Stejně tak se může stát, že budete na tomto nádraží vystupovat sami. A v sobotu odpoledne těžko někoho seženete k nápomoci. Stalo se mi to v Pardubicích, kde jsem byl uvězněn na peróně, kde z jedné strany na mě koukali dlouhé schody na lávku a z druhé strany vysoké koleje. Další radou je, jestliže cestujete vlakem s doprovodem, raději si vždycky kupujte pro oba dva místenku. U Českých drah se často stává, zvláště po různých státních svátcích, že vlak je přeplněný cestujícími a není nic nepříjemnějšího, než když vás lidi vykazují ze zaplacených míst a nakonec stojíte s vozíkem v uličce a překážíte. A není slušné svůj doprovod celou cestu nechat stát.
Cestování městskou dopravou je samostatné téma. Zde hodně záleží na tom, v jakém městě a jak bohatém regionu žijete. Velká města již zaměňují svůj vozový park za nové modernější a bezbariérové nízkopodlažní autobusy a někde i tramvaje s výsuvnou plošinou. Není jich stále dost, ale když si počkáte třeba v Praze na zastávce a nebo si takový spoj vyhledáte v jízdním řádu, je možné už tímto upraveným dopravním prostředkem jet. Ve zmiňované Praze je trochu komplikace s tím, že narazíte u nových souprav na vysouvací plošinu z podvozku. Řidič, aby jí mohl vysunout musí téměř pokleknout na chodník a rukou pod podvozkem poslepu nahmatat aretovací pojistku. Pro šoféry je to nepříjemné, protože se většinou umažou a přicházejí o čas. V zimě mají ruku od sněhové břečky a soli. Fasují rukavice, ale raději se vymlouvají, že plošina je nefunkční a ať si počkáte na další spoj. Jenom že další jede až za hodinu. Tyto typy busů se vyráběli chvilku, není jich moc, ale pořád jezdí.
Horší situace je u tramvají, kde nejde pouze o plošinu, ale o bezbariérové nástupní ostrůvky. Ve Vídni mě zaujalo jejich zcela fantasticky jednoduché řešení, ohledně bezbarierových tramvajových ostrůvku. Ostrůvky spojili na každé stanici s chodníkem a tím vyřešili i bezpečnost přecházejících cestujících z tramvaje na chodník, protože vznikly mezi ostrůvkem a chodníkem asfaltový retardéry, kteří donutí řidiče automobilů zpomalit. Jsem přesvědčený, že v Čechách by se úprava těchto přechodů osvědčila. Mimochodem, vzpomněl jsem si na Řím, kde řeší situaci s ostrůvky stejně, jako nyní pomalu Praha. Na každém konci ostrůvku budují nájezdy. Mám k tomu výhrady. Ostrůvky jsou úzké, tudíž je třeba brát na zřetel, že dva kočárky se kolikrát vedle sebe na šířku nevejdou a nebo že lidé musí nám vozíčkářům uhýbat a dělají to tím, že z ostrůvku sejdou, aby udělali prostor. To je špatně! Bezpečí cestujících je velmi narušené. Ostrůvky jsou vysoké a je nemyslitelné, aby jak lidé na vozíků, tak maminky s kočárky vstupovali z ostrůvku do vozovky při přechodu na chodník, je to zbytečné.
Všude něco mají lepšího a něco horšího. Vídeň má dobré ostrůvky, ale kvůli své národní píše používají k přepravě staré, dnes už historické nevyhovující tramvaje s kovo dřevěnými stoličkami v uvnitř a neznají v jízdních řádech symbol „vozíčkáře“. Ve Vídní musíte čekat tak dlouho na zastávce, až se dočkáte bezbariérové tramvaje, na rozdíl od Itálie, kde mají sice méně bezpečné ostrůvky, ale co šalina, tak bezbariérová.
Metro. Další výborný dopravní prostředek. Musím pochválit Prahu a Dopravní podnik hl. m. Prahy za snahu. Jejich úsilím přibývají další bezbariérové stanice ve městě. Tady bych se chtěl moc přimluvit za to, aby už ve stanici Chodov byl rovněž vybudovaný výtah a odstraněna ze schodiště do stanice metra pojízdná plošina, která dle mého názoru není bezpečná. Schodolez je často nefunkční. Budí dojem, že se utrhne. Prosím Magistrát a DP, aby přehodnotil priority, ohledně výstavby dalších výtahů ve stanicích. Proč má stanice Budějovická už dnes lift asi vím. Je zde údajně největší poliklinika ve východní Evropě, je tam OD DBK a Budějovické tržiště, ale proč stanice Pankrác má rovněž výtah, která je od Budějovické daleko, co by kamenem dohodil, to opravdu nevím.
Na trase C jezdí pouze nové soupravy Siemens a nástup a výstup z nich není náročný. Na trasách A B stále jezdí staré moskevské mašiny, které mají výš položenou podlahu, než je nástupiště a některé typy mají navrch menší schůdek, který může některým vozíčkářům ztížit nástup do vozu.
Metro ve Vídni je plně bezbariérové, leč zmatečné. Jednotlivé stanice jsou řešeny do pater. Nelze přejít přes nástupiště z vlaku do druhého a vrátit se směrem odkud jste přijeli, jako je to normální u nás. Do zpátečního metra je třeba přejít do dalšího patra. Když se kříži v jedné stanici dvě trasy, tak vzniknou automaticky čtyři patra stanic. Nevidím v tom logiku, zvláště když si představíte, že by mohli stačit pouze dvě patra, jako u nás u trasy C a B a nebo A a B. Já se přiznám, že jsem ve Vídni v metru zabloudil a tak jsem se musel vracet do výchozí stanice, abych navázal jak se lidově říká na niť. Ve Vídní je zvláštností to, že pod zemí jezdí v mnohých úsecích tramvaje a stejně tak mají pod zemí, jako metro i své stanice. V metru jsou ve starších vagonech u dveří instalování masivní páky, kterými si cestující sami otevírají dveře. V nových vozech jsou snímače, tak jak je známe v Praze v metru. Stačí přiložit ruku k optickému senzoru a v další stanici se dveře automaticky otevřou.
Římské metro je špinavé, zašlé a nemoderní. Všechny stanice nejsou bezbariérové a tam kde je výtah, je nutné nejdříve požádat dozorčího, který výtah odemkne. Opakem všeho, co jsem napsal o římském metru je u římské tramvajové sítě. Supermoderní tramvaje typu pražské Kobry design by Porsche.
Vraťme se na závěr do Prahy s jednou důležitou informací především pro mimo pražské handicapované cestovatelé. V Praze jezdí čtyři „linky zvláštního určení“, jak jest nazváno DP Praha, tedy bezbar busy, které ve všedních dnech v pravidelných intervalech jezdí doslova a do písmene křížem – krážem po městě a jsou vybaveni elektronickou zvedací plošinou. Vozy jsou rozlišeni barvou, nejsou v provedení bílo červených pruhů, ale barvou hráškově zelenou a nesou čísla linek 1,2,3,4. Střed mají na Florenci a na každé lince pendlují dva busy v opačných směrech, proto jejich interval je přes pracovní den rozvržen po dvou hodinách, rozumějte tedy, že z každé stanice je možné realizovat odjezd po dvou hodinách, co je dostatečné. Začínají jezdit ráno v 7:00 hodin a poslední čas dojezdu je mezi 22 a 23.00 hodinou v noci. Jízda busem je pro všechny držitele průkazů ZTP a ZTP-P zdarma a tato výhoda se vztahuje i k integrované dopravě. Už mnohokrát se mluvilo o tom, že linky budou zrušené, ale zatím se tak nestalo. Jsem pro zrušení, ale s podmínkou, že budou po celé Praze jezdit pouze moderní nízkopodlažní bezbariérové autobusy.
To je prozatím všechno a chci vás poprosit, pokud budete mít jakýkoliv dotaz a nebo námět, vložte prosím komentář.
Děkuji Karel König
© 2006 - 2007 karelkoenig.blogspot.com
Obsah internetových stránek www.kerelkoenig.blogspot.com slouží výhradně k osobnímu, nikoli komerčnímu užití. Veškeré materiály, publikované jak v tištěné či elektronické podobě podléhají ochraně dle autorského zákona. Označení (logo) König podléhá ochraně dle zákona o ochranných známkách. Kopírování, rozšiřování, publikování, pozměňování jakéhokoli materiálu nebo části materiálu, či stahování položek k tomu určených k jinému než osobnímu užití , a to včetně šíření prostřednictvím elektronické pošty, SMS zpráv a včetně zahrnutí těchto materiálů nebo jejich části do rámců či překopírování do vnitropodnikové či jiné privátní sítě a včetně uchovávání v jakýchkoli databázích, je bez písemného souhlasu Karla Königa zakázáno.
